Vztahové algoritmy Zdeňka Sýkory

Autor: Kay Buriánek & Vladimir 518

Dva urbanistické fenomény – majetek v podobě městotvorných prvků a graffiti – na první pohled působí, jako že jsou v kontradikci a narážejí do sebe, ale ve skutečnosti jsou v symbióze.
SDÍLEJ

Graffiti v podobě parazita je v soužití s městem. Z pohledu graffiti rozhodně ano, z pohledu nositele, tedy domů, ne, ale když se na to podívá s odstupem chytrý člověk, zjistí, že z kulturně-společenského i historického hlediska je to sice parazitování, útok, vyrážka, něco nechtěného, ale je to stejně symbióza. Vladimir 518 přiznává, že je sice na straně parazita, ale zároveň je třeba si uvědomit, že stejně jako graffiti scéna z jistého úhlu pohledu město ničila, na druhou stranu ho do sebe velmi intenzivně začala nasávat. Ve stejné době vzájemného prolínání měl umělec Zdeněk Sýkora dvě významné realizace ve veřejném prostoru. Jedna z nich už je téměř mrtvá, nebo lépe řečeno stala se součástí interiéru. Je to černobílá mozaika ve vstupu do metra Můstek z Jindřišské ulice. Venkovní vestibul, který je ještě v parteru města, se od té doby hodně proměnil, otevřela se v něm kavárna, která mozaiku přepůlila, a část z ní je dokonce zakrytá, byť má neobyčejnou uměleckou hodnotu. V té době bylo vůbec typické, že součástí architektonických realizací byla umělecká díla. Dokonce existoval zákon stanovující, že čtyři procenta z rozpočtu se musí investovat do umění, což bylo sice trochu nucené, ale zároveň díky tomu vzniklo hodně dodnes cenných věcí. V době, kdy Vladimir 518 dělal tagy i ve vestibulech metra, začal velmi silně vnímat zmíněnou Sýkorovu mozaiku a vůbec fakt, že existují lidé v trochu jiných uměleckých vrstvách, kteří vlastně chápou uměleckou seberealizaci ve veřejném prostoru dost podobně jako on. A začal jejich díla postupně studovat. Zjistil, že jedna z vůbec nejkrásnějších věcí, která kdy u nás ve veřejném prostoru vznikla, jsou takzvané černobílé struktury Zdeňka Sýkory na větracích komínech Strahovského tunelu. Jsou to vysoké věže naproti Technickému muzeu, které jsou obložené keramikou s černobílými strukturami. Jsou neobyčejné a v kontextu evropské kultury velmi důležité. Protože celá tahle geometrická generace konstruktivistů, kde vedle Sýkory vynikla díla Huga Demartiniho, Kratiny, Kolíbala, Malicha nebo Grygara, reprezentuje vůbec to nejhezčí, co u nás v druhé polovině dvacátého století vzniklo. Nic silnějšího a hodnotnějšího není. A právě Sýkora byl asi nejdůslednější ze všech. Vladimir společně s Davidem Vrbíkem a Ondřejem Anděrou udělal na historicky prvním Signal festivalu audiovizuální představení, které se jmenuje Interpretace černobílých struktur Zdeňka Sýkory, a i díky němu měl možnost se jeho komínové instalace dotknout velmi zblízka. Sýkora byl vůbec jeden z prvních, kdo ke své tvorbě začal používat počítač. Ale ne tak, že by dělal počítačovou grafiku – šlo o to, že nechal počítač generovat náhodné sekvence čísel a pomocí těch začal řídit systém, který předtím vytvořil. Ten obsahoval symboly, řekněme grafické prvky, a prostřednictvím náhodně generovaných sekvencí čísel byly těmto symbolům přiděleny pozice a rozmístění. Vznikla jakási počítačová partitura, která působí na první pohled nesmyslně a chaoticky, ale Sýkora ji uměl číst a do důsledku jí dávat grafickou podobu. Celé je to samo o sobě fascinující příběh umění druhé poloviny dvacátého století, které se jakoby odklání od přírody směrem k technickému, počítačovému a matematickému myšlení, přestože tvůrci sami byli ochotni přísahat na cokoliv, že i toto je součástí fenoménu zvaného příroda. Je to totiž naprosto zřetelné zrcadlení přírodních principů za použití algoritmů, které nám v přírodě mohou připadat náhodné, ale ve skutečnosti náhodné nejsou.

_____

Vladimir kolem této zcela zásadní prostorové instalace nejprve jen fascinovaně chodil, potom se seznámil s kunsthistorikem, který se věnuje jen Sýkorovi, a následně se z nich stali přátelé. Ten mu umožnil setkání se Zdeňkem Sýkorou, a když zemřel, Vladimir se rozhodl celou věc dostudovat a do detailu pochopit Sýkorovu mentální cestu – jak nechat fungovat náhodu a chaos, čili přírodu. A jak zároveň nebýt v umění příliš expresivně rozmáchlý, ale naopak mít systém, který umění realizuje, sledovat, jak pracuje náhoda, a zároveň ji mít pod kontrolou. K celé umělecké instalaci pana Sýkory existuje dokumentace popisující proces, jak se z partitury postupně stává výtvarný návrh a ve finále pálená obkladová mozaika, která dodnes komíny zdobí. K realizaci se váže vtipná historka: ztratila se totiž část nákladu jedoucího z fabriky, kde se obklady na mozaiku vyráběly. Bylo to v době, kdy se u nás kradlo ve velkém. Poměrně bizarní kunsthistorická popkulturní představa je tedy nasnadě: někde na vesnicích pravděpodobně žijí rodiny, které mají Sýkorovými uměleckými dlaždicemi obložené koupelny. Nikdo je nikdy nenašel, ale je téměř jisté, že to tak je. 

SDÍLEJ