Hluboká závislost na filmu

Autor: Kay Buriánek & Vladimir 518

Vladimir 518 má celoživotní závislost na filmu. S narozením dcery Johanky si tuto závislost nemůže už tolik dopřávat.
SDÍLEJ

Do té doby viděl denně minimálně jeden film. A pokud ne, byl nervní a odmítal jít spát. Hluboko zakořeněný návyk a fetiš. Za zhruba dvacet let viděl neuvěřitelné množství filmů. Právě kino Ponrepo mu dalo šanci vidět artový, starý, nedostupný nebo jakýkoliv jiný nekonvenční film. A hlavně – v období, kdy ještě nebyla DVD, ale jen VHS kazety, v televizi kromě filmových klubů nedávali nic, co by stálo za koukání, takže kino bylo jediným zdrojem. Vladimir 518 začal do Ponrepa chodit v době, kdy se odstěhoval z domova, bydlel na Ladronce a následně na Arbesově náměstí v dalším pankáčském baráku. 1999 až 2003, to bylo období legitek do kina Ponrepo. To místo má magii samo o sobě. Je to prastarý sál, ve kterém koncertoval ještě sám Mozart, přetvořený v kino a filmový klub, kam je možné jít ve dvě hodiny odpoledne třeba na film od Bergmana, ve čtyři hodiny klidně pokračovat starým uměleckým filmem Vozka smrti ze Švédska, a když člověk pořád nemá dost, může si dát ještě nějakou lahůdku večer. Přesně takhle se tam Vladimir přejídal filmy každý den a vzpomíná na to hrozně rád. Sedět s dalšími patnácti freaky, v naprostém tichu, protože nikdo nejí brambůrky ani popkorn, a mít sílu i čas přemýšlet o věcech, které probíhají na plátně. Dost možná to patří i k danému věku, kdy má člověk čas číst knížky, opravdu vážně poslouchat hudbu a se stejnou vážností se dívat i na filmy, protože nikoho nestresuje pohled na hodinky a čas plyne úplně jinak. Vladimir šel třeba pěšky až z Ladronky, dal si dva filmy, zase šel pěšky zpátky a přemýšlel o nich, což je v jeho současném nastavení naprosté sci-fi. Přínos si ale uvědomuje dodnes. Nikdy by se totiž bez Ponrepa nedostal k takovému množství filmů, na které by při současném stavu mysli i těla nikdy neměl šanci najít čas, protože večer přepracovaný by už na ně ani nenašel sílu. Existencionální film z třicátých let v deset večer, po celodenním šílenství? Nereálné.

_____

V Ponrepu byl čas a síla sledovat třeba i filmy, které nikam nevedou, jako je třeba Warholův Spící muž, protože to je platforma, u které se dá přemýšlet. Ještě před třemi lety se Vladimir pokusil na tu éru navázat, udělal si legitku, zhlédl jeden film a od té doby v Ponrepu nebyl. Už to prostě nejde. A taky je podstatně jiná doba, zmiňované filmy jsou dostupnější, dají se sehnat snáz, tehdy byly nesehnatelné, a pro něj a jemu podobné měly cenu zlata. Vladimir měl přístup do knihovny na FAMU, kde byly různé filmy na videokazetách, a vzpomíná, že když mezi nimi našel film režiséra Andreje Tarkovského, měl pocit, jako kdyby našel Zlatou bulu sicilskou. Pak přišla doba, kdy se začala díla Buñuela, Felliniho, Antonioniho nebo Bergmana válet po levných knihách, ale tehdy bylo jedinou přístupovou cestou k nim právě kino Ponrepo. 

SDÍLEJ