Láska skrze nenávist

Autor: Kay Buriánek & Vladimir 518

Vladimirova láska k budovám jako je tato vznikla skrz nenávist, protože když byl malý, naprosto je nesnášel.
SDÍLEJ

O faktu, že v něm tyto stavby silně rezonovaly už od dětství, svědčí i fakt, že měl potřebu o nich neustále hovořit, pohoršovat se a říkat, že by se měly zbourat, což je s odstupem času vlastně humorný pohled. Postupně, skrz pubertu a post-pubertu, si začal uvědomovat, že mu připomínají ten samý princip, který ho zajímal na graffiti – že fungují na jistých synergiích, tedy na jistém pohybu skrz město, kdy člověk potkává jistou myšlenku, tvar, návaznost, kontext a kompozici, což je s graffiti naprosto identický proces. Symbióza architektury a graffiti je obrovská, i když si možná málokdo uvědomuje tu úzkou souvislost. Jednou se jedná o něco primitivního, jindy vysoce sofistikovaného, nicméně koncept je stejný. Vladimir se společně s několika dalšími graffiti writery začal věnovat i architektuře a rozvinul se pro ně kolem toho úplně nový svět humoru a lásky. A nejvýznamnějším představitelem téhle poválečné generace, která začala v padesátých letech, ale svůj vrchol prožívala v šedesátých a sedmdesátých letech, je samozřejmě Karel Prager. Vladimir ho minul zhruba o rok, protože Prager zemřel v roce 2001. Až jeho první posmrtná výstava ve Vladimirovi zažehla lásku k jeho dílu. Nikdy se žel osobně nesetkali, ale jeho odkaz studuje Vladimir doteď. Do hloubky a zeširoka, protože ho fascinuje životní příběh egomaniaka, workoholika a buldozeru, který byl nejšikovnější a zároveň nejambicióznější ze všech. Jeho díla dodnes vzbuzují silné emoce a společnost se s nimi dodnes nějakým způsobem horko těžko vyrovnává, byť je nezpochybnitelné, že se to jednoho dne stane. Jeho nejkvalitnějším architektonickým odkazem je budova někdejšího Federálního shromáždění, což je vlastně dostavba prvorepublikové budovy Pražské burzy. Karel Prager tehdy vyhrál velmi prestižní konkurz a přišel s geniální, ale jednoduchou myšlenkou a konceptem budovy nad budovou. Geniální je na tom fakt, že v budově Federálního shromáždění poprvé aplikoval svůj koncept víceúrovňového města, protože si už tehdy uvědomoval, že urbanistický vývoj musí jít tímto směrem, takže se dá říct, že se jednalo o dost odvážnou futuristickou vizi.

Další zajímavostí této stavby je fakt, že se v podstatě jedná o most. Železobetonová, v podstatě mostní konstrukce umožňuje široké rozpony, které v té době nebyly takřka možné. Je to technologický, výtvarný a koncepční unikát, který daleko předběhl dobu. Budova si zasloužila i dost ohlasů v zahraničním tisku a Vladimir ji považuje za nejzdařilejší realizaci druhé poloviny dvacátého století. Další zajímavostí s ní spojenou je fakt, že v té dobé neexistovala takzvaná materiálová základna, což znamená, že si architekt nemohl objednat například fasádu nebo jiné technologické řešení u nějaké konkrétní firmy, jak je to v dnešní době běžné. Takže architekt sám musel být zároveň technologem a vývojářem a mnoho patentů, které jsou na budově bývalého Federálního shromáždění použité, jsou dílem právě Karla Pragera ve spolupráci s kolegy Jiřím Kadeřábkem a Jiřím Albrechtem, kteří jsou dalšími spoluautory této dodnes fascinující stavby. 

SDÍLEJ